Aktuálně máme 1 kus.
V tomto návodu se nic světoborného nedočtete :-)
Šachy jsou samostatný fenomén, který přesahuje cokoliv na našem obchodě. Každý je viděl, většina hrála, málokdo uspěl :-). Ale každý by je chtěl umět jako Kasparov. Zkuste to taky...
Recenze:
“Šachy – hra královská
Co jsou to šachy? Na tuto otázku nám slovník odpoví, že šachy jsou : “Hra dvou hráčů v podobě boje bílých a černých figur posunovaných podle určitých pravidel po šachovnici tak, aby protivník nemohl vyvést svého krále z ohrožení.“ Z tohoto strohého popisu se zdá, že šachy jsou zřejmě nějaká nudná hra bez nápadu. Podívejte se tedy na to, jaká jsou šachy hra ve skutečnosti a v čem tkví jejich kouzlo a obliba.
Ale nejprve něco k historii. Za počáteční formu šachu je považována čaturanga, která vznikla pravděpodobně v Indii a se současnou podobou šachu měla máloco společného. Hráli ji čtyři hráči a hru ovlivňovala náhoda v podobě hodu kostkou. Písemné zmínky o čaturanze můžeme najít ve verších indického básníka Bany, který žil v 7. století. V 7. století též pronikla hra do arabského světa, kde byla změněna do podoby bližší dnešním šachům a byl odstraněn vliv náhody. Hra se nazývala šatranž. Nejdůležitější figurou byl šáh (šach) a od názvu této figury vznikl dnešní název hry. Z arabského světa se pak hra šířila do Číny, Ruska a přes maurské výboje do Španělska se dostala do západní Evropy.
Tolik tedy k historii a teď něco k samotné hře. Proti sobě stojí dvě armády – černá a bílá. Nejprve v řadě pěchota (pěšci, těch je 8), za ní uprostřed sám král. V boji nijak mocný, ale je duší celé armády, po boku má svoji choť - královnu, které nikdo a nic neodolá, po jejich stranách stojí lučištníci (střelci), ti dokážou zasáhnout soupeře na dálku, vedle nich stojí jízda (jezdci), která je ve svém pohybu nevyzpytatelná. A po stranách armády stojí dvě pevnosti (věže), mocné dobývací stroje, těžkopádné, ale účinné.
Armády zatím stojí proti sobě, napětí by se dalo krájet… A v tom vyráží dopředu bílá pěchota, uvolňujíce prostor pro lučištníky a pro královnu. Vstříc jim vyráží černá pěchota a dopředu se přesouvá bílý lučištník. Vybírá si místo tak, aby mohl ohrozit prostor kolem černého krále. Teď jde dopředu černá jízda. Manévruje mezi vlastními pěšáky, jakoby tam snad ani nebyli. Hlasy mezi bílým vojskem utichají. Je to tak, do boje se vydává samotná královna! Přemísťuje se až před černé pěšáky. Těm se potí dlaně a chvějí ruce držící kopí, taková autorita vyzařuje z bílé královny.
A dopředu se vydává černá jízda po králově straně. Vybírá si takovou pozici, aby se po sešikování mohla vrhnout na bílou královnu. Ale ta neváhá a vyráží vpřed! Kryta vlastními lučištníky bez milosti stíná hlavu pěchotě před
nepřátelským králem a donutí ho pokleknout! Šach mat = Král je mrtev!
Tak takové a podobné příběhy se dějí při každé partii. A to je na šachách to krásné, je to vlastně hra se svým příběhem, za každou figurou si můžeme představit bojovníka, který za nás neváhá položit život. A tak to zřejmě viděli i středověcí králové a jiní hráči této ušlechtilé hry. Hraní jim tříbilo úsudek, pomáhalo soustředit se, učilo trpělivosti. Však také v té době byly šachové figurky malá umělecká díla, vyřezávaná ze dřeva nebo odlévaná z kovu, zobrazující středověké bojovníky.
Cílem hry je předčít soupeře v důvtipu, v nápadech a v předvídání (ale také ve znalosti zahájení a koncovek). Využívat vlastních figur tak, aby odváděly co nejlepší práci, stavět je tak, aby nepřekážely vlastním figurám, ale naopak, aby vytvářely hrozby a stály přesně tam, kde je potřebujeme v danou chvíli mít.
Jak už jsem naznačil v předchozím odstavci, šachová partie má několik částí: zahájení, která jsou v současné době velmi dobře prozkoumána a jejich znalost hráči často zajistí, že do střední hry přejde v celkem slušné pozici. Neznalost zahájení naopak hrozí tím, že hráč může spadnout do nějaké teoretické léčky a velmi brzo prohrát. Ve střední hře pak hráči manévrují figurami, aby získali nějakou výhodu nebo zaútočili na soupeřovy slabiny (na šachovnici!) nebo na krále. A po výměně většiny figur se partie dostává do koncovky. Tam bývá cílem přeběhnout vlastním pěšcem přes celou šachovnici až na poslední řadu, kde se mu dostane odměny v podobě proměny v jakoukoliv jinou figuru vyjma krále.
Šachová teorie je v současnosti hodně propracovaná. Kdysi někoho napadlo, asi při vyprávění o nějaké partii, že by bylo fajn, kdyby se hra dala nějak přehledně a srozumitelně popsat. Tak vzal šachovnici (která má 64 polí - 8 řad a 8 sloupců) a nadepsal řady od 1 do 8, sloupce od "a" do "h" a tím získalo každé pole svoji vlastní "adresu." Figury se při zápisu nadepisují počátečním písmenem. A tah se píše tak, že se napíše počáteční písmeno figury a název pole, na které se přesouvá (pokud by na toto pole mohla i druhá stejná figura, napíše se i počáteční pole). Výjimka je u pěšců, tam se píše jen cílové pole. Toto pojmenování figur a polí na šachovnici se nazývá šachová notace a záznam šachové partie se provádí na tzv. partiář.
Díky tomuto zaznamenávání partií si tedy můžeme přehrát třeba i partie z 18. a 19. století, krásné partie tehdejších šachových velikánů, kdy se hrálo především na krásu a byla čest přijmout, když soupeř obětoval nějakou vlastní figuru. Krásné partie šachových mistrů z dob dávno minulých, mistrů, jako byli Francois André Dunican Philidor, Howard Staunton, Paul Morphy nebo první oficiální mistr světa a pražský rodák William Steinitz (mistrem světa se stal poprvé v r. 1886). A další a další.
Tehdy ještě nebyla zahájení tak probádána, šachisté se museli připravovat jen za pomoci vlastních mozků a mozků svých přátel. V současnosti se šachisté připravují za pomoci mozků elektronických, velmi výkonných, ale bez intuice. Mohou zkoumat databáze tisíců a tisíců partií, přehrávat si partie, které hráli velmistři na turnajích jen před pár minutami, vyhledávat si partie potenciálních soupeřů a připravovat se na ně. Ale to nic nemění na tom, že pak bude hráč sedět u partie sám a mořit jen a jen vlastní mozek proto, aby dokázal přehrát svého soupeře a donutil soupeřova krále kapitulovat.
Závěrem bych ještě chtěl moc poděkovat mému kámošovi „Peťovi“, který se šachům věnuje profesionálně a pomohl mi s většinou odborné terminologie. Já osobně jsem spíše sváteční hráč, ale dost rád se k této hře vracím. Mnoho úspěchů v duelu přeje
Necrolyte
