Tričko REBEL

Vlastnit toto tričko je otázkou prestiže. Zatím je na Světě mají jen dva lidé: vítězové hlavních turnajů na zlínském Manobraní 2006. Těžko říct, co na něm začít vychvalovat nejdřív. Zda jeho vysoký módní standard, chic střih, kvalitní materiál z té nejlepší bavlny trhané tím nejčernějším černochem, nebo eleganci grafických motivů.
Když si vyjdete v tomto fešném triku mezi lidi, málokterá hlava se za Vámi neotočí (zvlášť, když budete JEN v tomto triku, to už se otočí i policejní auto :))).

Recenze:
"Nevšední tričko
Seděl jsem u stolu v jedné zapadlé hospůdce neznámého města a čekal. Pivo na mém stole již zvětralo, tak jsem si objednal nové. Dveře lokálu se najednou rozlétly a vstoupil muž s černým kloboukem. Pod jeho dlouhým kabátem bylo vidět svaly nadprůměrné velikosti. Za ním vešlo šest hrubě vypadajících chlapíků s copánky na hlavě. Byl to on, muž na kterého jsem čekal? Rozhlédnul se po místnosti a jeho orlí zrak utkvěl na mé postavě. Šel z něj strach - jako by se snažil vidět mi až do nitra duše - ale já nesměl projevit slabost. Zatímco zamířil k mému stolu, nevšímaje si okolního rámusu, když se bojácní lidé drali z místnosti ven, rozestavěli se jeho muži po obvodu místnosti a bedlivě pozorovali všechny hosty, kteří si v klidu popíjeli své drinky. Instinktivně jsem šáhl po své čtyřiačtyřicítce magnum - šestihranný Smith & Wesson s šestipalcovou hlavní, ukrytou v pouzdře pod kabátem.
"Vidím, že Rebel Star je pořád stejně dobrej lokál pro každýho, kdo si chce přivydělat jiným způsobem, než řádnou prací." Pousmál jsem se a přesunul ruku ze své zbraně na stůl : "Co je to řádná práce? Ten kdo má moc, peníze a boostery Coldsnap stejně nikdy pracovat nebude," odpověděl jsem na předem domluvené heslo. "Smím si přisednout?" Ani jsem nemusel odpovídat. Židle se prohnula pod jeho vahou a slabounce zapraskala. "Přejete si k pití?" optal se nás hostinský, bledý jako stěna, třesoucím se hlasem. Špatně skrýval svůj strach. "Teď ne," odvětil mohutně muž, sedící naproti mě, "možná později." Hostinský se odkymácel, div neomdlel. Muž na mne upřel opět svůj ledový pohled : "Máš zboží?"
"Nahoře v pokoji"
"Chci je vidět."
"Ne dřív, než já uvidím svý prachy."
"Chci je vidět, hned!", opakoval.
"Nevěříš mi?", tázal jsem se ho.
"Naopak, až moc! Vyrůstal jsem na ulici a tam se nedalo věřit ani svýmu nejlepšímu příteli. Jen díky tomu, že jsem nikomu nevěřil jsem pořád mezi živými!!! ....chci TO vidět."
"Jakou dostanu záruku, že odtud odejdu živý se svou protihodnotou."
Na jeho tváři se rozlil šibalský úsměv: "Mé čestné slovo zprostředkovatele."
"Nemohu ti věřit."
"Pročpak?"
"Také jsem vyrůstal na ulici."
Usmál se a souhlasně pokýval hlavou : "Jak to vyřešíme?"
"Mám návrh," odpověděl jsem na položenou otázku.
"Poslouchám"
"Vezmu si tě za rukojmí a jeden z tvých mužů zajde pro zboží do mého pokoje."
"Dám ti místo sebe svého nejlepšího muže."
S úsměvem na tváři jsem odvětil : "Tak tuto hru na mě nezkoušej. Moc dobře vím, že bys obětoval i svou duši ďáblu pro TU věc a ty mi nabízíš svého nejlepšího vojáka jako záruku. Hraješ svou úlohu zprostředkovatele velice špatně."
Místností se rozezněl smích jednoho z mužů, který přišel s tajemnou osobou a stál téměř vedle nás. O vteřinu později jeho vnitřnosti zdobily tapetu lokálu. Muž v klobouku nevzrušeně schoval svou zbraň do pouzdra na prsou, nebyla o moc horší než ta moje. Když se upravoval, všiml jsem si také záblesku nožíku v jeho rukávě pravé ruky.
"Dobrá tedy, máš mít co jsi chtěl, stejně jsem svého nejlepšího muže právě zabil. Jimmy!", muž vedle dveří přiběhl a podal mu kožený kufřík. "V tomto kufru je milion žetonů, jestli chceš, můžeš si je přepočítat," natáhl jsem po něm ruku, ale on s kufříkem ucukl stranou, "až budu mít své zboží."
Šáhl jsem do kapsy svého kabátu a položil na stůl měděný klíček."To je klíč od mého pokoje. Odzbroj se."
"Cože???", zatvářil se udiveně.
"Nenechám se zabít, až tvoji muži odejdou pro TU věc."
Neochotně si odepnul svou zbraň a položil ji na stůl přede mne. Sáhl po klíči, ale tentokrát jsem ucukl já.
"Myslel jsem všechny zbraně. Vytáhni si ještě ten svůj malý, ocelový nožík, který máš tak pečlivě ukrytý na pravém zápěstí."
Udiveně na mne zíral, ale odepnul si jej : "Nechtěl bys pracovat pro mne? Platím dobře."
"Ne, díky. S tím milionem žetonů v kapse se někde usadím a buď si jistý, že alespoň deset let pracovat nebudu, budu jenom pařit Magic a měnit protivníky. Teď se posaď vedle mě a pošli své muže ven."
Přikývl, všichni jeho žoldáci bez zbytečných řečí odešli, až na muže, kterého nazval Jimmym. Tomu jsem hodil malý klíček : "Pokoj číslo 32 ve třetím patře. Zboží je ukryto v kožené brašně pod postelí. Počkám na tebe tři minuty, pak vašeho velitele bez milosti zabiju."
Jimmy v rychlosti opustil místnost a já se v duchu zasmál nad svou sarkastickou větou jako vytrženou z nějakého citátu z DEATH AGAIN. Tajemný muž se ke mně otočil a znovu mi přejel mráz po zádech z jeho pronikavého pohledu : "Opravdu by ses hodil do mého mužstva. Zaručuji ti, že by ses nenudil."
Představil jsem si život bez cíle, každodenní poslouchání rozkazů tohohle blázna a hrůzu z toho, že nebudu moci hrát Magic, aniž bych nemyslel, zda mě v jedné z jeho příštích akcí nezasáhne nějaká zbloudilá střela.
"Bohužel, mé stanovisko nezměníš, ani kdybys mi dal další milion žetonů."
V tu chvíli do místnosti vrazil udýchaný Jimmy s koženou brašnou : "Tady to je, šéfe."
"Už jsem myslel, že to nestihneš a budu muset tvého šéfa odstřelit. Máš cos chtěl, teď mi ukaž prachy."
"Ne tak rychle, kamaráde. Nejdřív se přesvědčím, zda máš to pravý zboží."
Vstal jsem a vytáhl z pouzdra svou pistoli. O vteřinu později se rozlétly dveře a vešel zbytek jeho mužů, zbraněmi mi mířejíc na hlavu.
"Ty parchante, tušil jsem, že mě podvedeš."
"To víš, přece ti nedám milion profi žetonů jen tak.", zasmál se.
Odložil jsem svou zbraň a pozvedl ruce nad úroveň hlavy. Začal rozbalovat koženou brašnu, zatímco jsem se snažil najít nějakou příhodnou únikovou cestu. Byl jsem obklíčen, jediná možnost přežití - proskočení oknem, ale ještě jsem chtěl zůstat, musel jsem vidět jeho reakci, až uvidí, co ve skutečnosti obsahuje má brašna. Rozepnul poslední pojistku a nahlédnul do nitra mého zavazadla. Oči se mu rozšířily údivem a začal rudnout v celém obličeji. To byla podívaná!
"Co to je!!! Gumoví medvídci?!!? Co tu sakra dělají GUMOVÍ MEDVÍDCI??? Kde máš všechny ty boostry Time Spiral, který jsi měl přinýst?"
Odpověděl jsem s chladnou hlavou i když jsem se přitom musel dívat do pěti hlavní plných olova : "Jaký boostry? Tys chtěl nějaký promo kartičky?? A já myslel, že se ti stýskalo po pravých, nefalšovaných, originálních, ještě čerstvých gumových medvídcích."
Přestal se kontrolovat a z plných plic zaječel : "Zabte ho!!!" Popadl jsem kufřík s penězi a proskočil oknem po mé pravici. Vzduch kolem mne byl plný olova. V duchu děkujíc chlapíkovi, který vynalezl neprůstřelnou vestu, jež mi v jedné sekundě třikrát zachránila život jsem dopadl na nohy, které mi zemská tíže málem zlomila. Nečekajíce na nic jsem se rozběhl vší rychlostí do nejbližší ulice. Ještě že jsem před skokem vyložil Time Walk… Svět kolem mne se začal rychlostí měnit v nejasnou čmouhu. Za mnou se ozýval zvuk běžících nohou, který jsem se snažil nevnímat. Najednou se přede mnou objevila vysoká zeď. Já vůl jsem si musel vybrat zrovna tuto slepou ulici. Zvuk běžících nohou nabíral na hlasitosti a já za sebou zpozoroval siluety prvních běžců. Asi ze zvyku jsem šáhl po své čtyřiačtyřicítce, která se samozřejmě v mém pouzdru nenacházela. Již jsem poznával jednotlivé tváře. Tajemný muž vedl skupinu, za ním poslušně hopsalo pět copánků. Zpomalili a zůstali stát na deset kroků ode mne. Snažil jsem se zůstat v klidu, ale zřetelně se mi třásla kolena.
"Jaká to náhoda, že jsem potkal zrovna tebe v tuto pozdní hodinu." On i jeho muži se od srdce zasmáli mému uhozenému pokusu o vtip. Odpověděl mi stejným způsobem: "A jaká to ironie, že dostanu ve stejný den pytel gumových medvídků, svůj milion žetonů a hlavu jednoho ničemy, který se zabil vlastní zbraní." Vytasil na mne MOU zbraň a já se v tu chvíli díval do tváře smrti. Naděje na delší život mizela v nekonečnu. Znenadání začal všude okolo znít známý hlas a celý svět začal měnit svou podobu...

CRRRRRRRRR. Obraz v mé hlavě se rozplynul a já dezorientován vyskočil na nohy a zakřičel hrůzou. Slunce již prorazilo svými zlatavými paprsky skrz zatáhnuté žaluzie a přede mnou se vynořil ponurý obraz mého pokoje. V duchu jsem zaklel a tiše prohlásil: „Zase jsem si před spaním zapomněl sundat to proklaté tričko z REBELU. To už je potřetí co jsem jej tenhle týden propotil ve spánku.“"